Dívka s hranostajem

Pohádka inspirovaná stejnojmeným obrazem slavného renesančního malíře Leonarda da Vinciho, který namaloval i věhlasnou Mona Lisu.

Na vrcholkách dalekých hor stál osamělý zámeček a v něm žila osamělá dívka zvaná Cecillie. Za celý svůj život nepoznala jinou lidskou bytost, než byla její dobrácká a obětavá chůva, která ji vychovávala a dělala společnost. Jejím nejbližším přítelem však byl její hranostaj Berlin. Velice ráda se s ním mazlila a vyprávěla mu o svém dni, uměl velice pozorně naslouchat a vždy měla pocit, že jí dokonale rozumí, možná právě proto, že býval po celý den věrně po jejím boku. Přesto však jejich rozhovory byly vždy jednostrané a Cecille byla často smutná, přestože nedokázala říct proč.

Ráno vstávala ještě za tmy, dokonce i v létě, kdy byly noci velice krátké, aby se podívala na východ slunce. Nic ji netěšilo tolik, jako pozorovat raní paprsky rozlévající se po liduprázdných horských údolích jako tekuté zlato a sledovat, jak obloha hraje snad každým myslitelným odstínem růžové. Jakmile růžová přešla do světle modré, převlékla se do svých oblíbených červených šatiček s objemnými modrými rukávy, které jí splývaly podél paží jako okvětní lístky tulipánu. Potom si vyčistila zuby a pečlivě se učesala, nakonec si ještě přes čelo navlékla tenkou čelenku, tak jak to nosily elegantní hrdinky jejích oblíbených příběhů.

Řádně upravená pak utíkala Cecillie s Berlinem pomáhat na zahrádku. Každé ráno se vždy našlo plno práce se sázením, zaléváním, pleněním i sklízením úrody. Práce jim utíkala rychle, jelikož si k ní Cecillie z pravidla prozpěvovala své oblíbené písničky. Když bylo hotovo, pomáhala chůvě s přípravou oběda a po ní si dopřály siestu. A po poledním odpočinku na ně zase čekala práce s úklidem a údržbou zámečku.

Jakmile si však Cecillie odbyla všechny domácí práce, měla čas jen pro sebe. Přestože neměla žádné stejně staré kamarády, s hranostajem si dokázali vystačit sami, hráli si na honěnou a na schovánanou, stavěli si domečky z větviček a hráli si na princezny i na rytíře. Představivost je ta nejbáječnější hračka, protože k ní nic nepotřebuješ a nikdy tě nemůžeš omrzet. Cecillie si ji každý večer navíc pěstovala čtením knížek ze zámecké knihovny, přečetla už všechny pohádky včetně Růženky, Červené Karkulky a O perníkové chaloupce. Taky četla o dinosaurech, dracích a mořských příšerách.

Milovala svoje příběhy, svůj domov, svoji chůvu i svého hranostaje, přesto jí však něco scházelo. Toužila po něčem víc. Každou noc, když usínala s Berlinem na polštáři, snila o neurčitých dobrodružstvích ve světě za horami a zejména o dalších lidech.

Takto se probouzela, žila a snila každičký den po celých patnáct let. V den svých patnáctých narozenin však sebrala odvahu k odvážnému a ztřeštěnému nápadu, rozhodla se utéct z domova a vydat se za dobrodružstvím a nalézt přátele. Zatímco chůva podřimovala po obědě, vyplížila se ven a s hranostajem se vydala po tajemné zarostlé cestě vedoucí dolů z hory. S každým krokem ji nohy bolely víc a víc a slunce začalo klesat níž a níž, ale pořád nenarazila na sebemenší známky civilizace. Blížila se noc a Cecillii začínaly hlodat pochybnosti: “Měla jsem zůstat doma, co když se ztratím? Chůva se o mě bude bát, a pak už mě nikdy nenechá hrát si samotnou. A co budu jíst? Měla bych se vrátit.” S tím rázně udělala čelem vzad a vydala se zpátky ve vlastních stopách. Bylo však již pozdě, obklopila ji temná noc. Cestou zakopávala o kořeny a lekala se při každém zvuku. Nebyl to vlk?! Strachy mohla sotva dýchat. Nezbylo jí než namáhavý výstup na horu vzdát a s hranostajem v náručí počkat do rána. Byla to zdaleka najhorší noc jejího života, strachy nedokázala ani na chvilku zamhouřit oko a čas se vlekl pomaleji než šnek.

Nakonec se však rána přece jen dočkala ve zdraví a zcela vyčerpaná se navrátila domů. S úlevou volala chůvu, nikdo se však neozýval. S narůstajícím zděšením prohledala celý zámek i přilehlé okolí, ale milovaná chůva nikde. Uvědomila si, že ji chůva musela jít hledat a jelikož se nevrátila, muselo se jí něco stát. Sebrala v sobě všechnu zbývající odvahu a odhodlání a rozhodla se ji jít zachránit.

Tentokrát se lépe připravila, zabalila si do batohu jídlo, vodu i teplou deku. Časně z rána druhého dne se opět vydala na cestu, teď už ale nevyhledávala dobrodružství, chtěla jen napravit své nerozumné jednání a společně s chůvou se vrátit do starých kolejí. Šla ještě mnohem pomaleji než minule, výsledek však představoval stejné zklamání. Opět se snesla nehostinná tma a Cecillie se připravovala na další příšernou noc. V tom spatřila pomalu se blížící světlo. Rozum na ni křičel, ať uteče, ale zvědavost ji držela na místě. Ještě nikdy se nesetkala s cizím člověkem. A skutečně, spatřila, že světlo osvětluje mužskou tvář.

“Co vy tady slečno?” Jeho hlas zněl nadmíru překvapeně. “Hledám svoji chůvu. Ztratila se.” odpověděla váhavě. Pán si ji zamyšleně prohlížel, po chvíli bylo vidět, že došel k rozhodnutí. “V téhle tmě ji nenajdeš, pojď se mnou zpátky do města a zítra ti ji pomůžeme najít, dobře?” nečekal na odpověď a rovnou pokračoval: “Jak se jmenuješ?” V hlavě se jí míhala jedna pohádka za druhou, tento milý muž se ale nejevil jako vlk ani černokněžník a navíc měl pravdu, bez pomoci milovanou chůvu nenajde. Proto také po cvíli odpověděla: “Cecillie” a následovala ho lesem do města.

Asi po hodině chůze došli až do města zvaném Soběslav, vešli do dveří domu muže, který se představil jako pan Kovařík s tam jí ustlal v pokoji pro hosty. Ráno se probudila do zvuku čilé konverzace a celý dům obklopovala vůně čerstvých koláčů. Prvně v životě zaspala východ slunce. V kuchyni se seznámila i s pohostinou paní Kovaříkovou a její dcerou Amálkou, které bylo čtrnáct a byla moc zvědavá na novou dívku. Než skončila snídaně, už z nich byly nerozlučné kamarádky. Cecillii se splnilo její největší přání, až jí přišlo, že to je příliš dobré na to, aby to mohla být pravda. Našla kamarádku a rodinu, jediné co jí ke štěstí scházelo byla chůva.

Ještě toho dne po ní pátrali snad všichni obyvatele Soběslavi, ale marně. Nebyla to však jen chůva, kdo byla pohřešovaná. Zem se jakoby snesla i nad zámečkem, kde Cecillie vyrůstala, a dokonce i nad malebnými horami, které tak milovala. Vůbec tomu nerozuměla, ale jak čas plynul a ona si zvykala na svůj nový pohádkový život v Soběslavi, začaly její vzpomínky blednout, nikdy však plně nezapoměla, jelikož jí dětství připomínal Berlin, její hranostaj, který jakoby kouzlem nikdy nestárl.

 Otázky a úkoly:

1) Co si myslíš, že se stalo chůvě?
2) Podívej se na obrázek Mona Lisy a pokus se jí vymyslet příběh. Usmívá se? Proč?
3) Znáš nějaké jiné významné obrazy či malíře?